Když jsem byla malá holka, mohly mi být tak dva roky, vzpomínám si, jak mě Ronník tahal v zimě s bráchou na saních. Vzpomínám si, jak jsme s ním chodili na procházky a vzpomínám si, jak mamka, po Ronnyho smrti, brečí v kuchyni, když myje nádobí.
Rodiče mi často říkali, jak nás Ronny měl všechny rád. Hlídač byl vážně na jedničku. S námi se však choval jako štěně. Dováděl ve sněhu, který měl tak rád, tahal nás na bobech, chodil s námi na procházky. V létě se s námi koupal v rybníce a blbnul na zahradě.
Maminka mi vyprávěla o Ronnyho nejoblíbenějších činnostech - rozdělování slepic vejpůl (bohužel i našich vlastních) a stopování, které s ním dělala. U některých historek jsem se musela vážně smát, některé mě dojaly, jiné vedly k poučení.
Jak se, bohužel, ukázalo, Ronník měl leukemii a v necelých 8 letech nemoci podlehl.
Ronníku, sluníčko naše, navždy zůstaneš v našem srdíčku jako ten pes, co nás miloval.
Rodiče mi často říkali, jak nás Ronny měl všechny rád. Hlídač byl vážně na jedničku. S námi se však choval jako štěně. Dováděl ve sněhu, který měl tak rád, tahal nás na bobech, chodil s námi na procházky. V létě se s námi koupal v rybníce a blbnul na zahradě.
Maminka mi vyprávěla o Ronnyho nejoblíbenějších činnostech - rozdělování slepic vejpůl (bohužel i našich vlastních) a stopování, které s ním dělala. U některých historek jsem se musela vážně smát, některé mě dojaly, jiné vedly k poučení.
Jak se, bohužel, ukázalo, Ronník měl leukemii a v necelých 8 letech nemoci podlehl.
Ronníku, sluníčko naše, navždy zůstaneš v našem srdíčku jako ten pes, co nás miloval.