Tak stejní a zároveň tak jiní...
...Aneb, jak to všechno začalo
Už od mého narození byl v naší rodině pes. Ať už německý ovčák nebo šeltie. Proto není divu, že jsem také chtěla vlastnit svého čtyřnohého kamaráda. Bylo mi 11 let, když se naši rozhodli pořídit mi vlastní šeltičku. Zrzavého, malého klučíka, díky kterému jsem se ponořila do lásky ke psům.
Byl to můj nejlepší přítel, nejlepší kamarád, nejlepší společník. On mi ukázal, jaké to je, když víte, že někdo je ochotný stát při Vás i v tom nejhorším, to on mě zasvětil do světa zvaného "lhát neumíme, přetvářka je nám cizí, optimističnost je samozřejmostí a láska prioritou" - do světa psů. Ale to hlavní, co mě můj vzteklý šelťák naučil, je věrnost. Milovat někoho, kdo miluje Vás, dávat mu stejná douška lásky, jako dává on Vám. Je to moje zrzavé štěstíčko, kterému budu navždy vděčná, že právě on byl mým prvním vlastním psem.
Můj první vlastní pes a vždycky ten nejúžasnější Rustík.
Přesně si pamatuji den, kdy se naši rozhodli, že se mi koupí moje první border collie. Byla jsem na výběr štěňátka velmi náročná, záleželo mi na věcech, které bych teď při výběru štěněte absolutně neřešila. Hledala jsem strašný ideál. Psa, který bude sportovně alespoň trochu nadaný, bude mít pěkný exteriér, dobrý a úspěšný rodiče, spolehlivou chovatelskou stanici, bude černobílý, s pravidelnou lysinkou a pravidelnými znaky. Chtěla jsem psa, co mě bude mít rád, psa, který bude mít rád ostatní psy a takového, který mě zaujme na první pohled. Prošla jsem snad tisíc inzerátů, než jsem otevřela stránky chovatelské stanice Silver Brezee a z aktuálního vrhu ,,G" na mě koukal úžasný, kulaťoučký a chlupaťoučký černobílý kulíšek, nad kterým stál nápis na prodej. Ihned jsem, rychlostí meteleskum bleskum, projela informace o rodičích a chovatelské stanici samotné a utíkala za bráchou, že jsem ,,ho" našla. Rodiče nebyli doma a tak, když přijeli domu, jsme jim s bratrem hrdě oznámili, že jsme si rezervovali pejska jménem Go Quietli.
Snad každý den jsem koukala na stránky, jestli nejsou nové fotky mého vysněného bordeřího parťáka, a těšila se na den, kdy ho spatřím svýma očima. Konečně, 5.6.2010 jsme se vydali do Jáchymova. Doteď si pamatuji, že nás paní chovatelka zavedla na zahradu, kde štěňátka běhala. Nechala nás tam a odešla dovnitř pro potřebné papíry a jiné. Koukala jsem a netrpělivě hledala svého klučíka. Pohled mi sklouzl na pejska, který spal pod lavičkou a vedle něj, respektive na něm, leželo koťátko. Musela jsem se pousmát, vůbec ho nezajímalo, že jsme tady, vesele si chrupkal, nějací lidé? Já mám polední klid, prosím. Když se paní chovatelka vrátila, rozbušilo se mi srdíčko. Tak teď ho uvidím, tváří v "tvář". Asi není třeba dodávat, že do náruče mi bylo předáno štěňátko, které si vesele spalo s koťátkem pod stolem. Ricoušek se na mě podíval pohledem "děkujícím" za to, že ho budím, olízl mi nos a schoulil se mi v náruči a pokračoval ve své siestě. Hrdě jsem si svého chlapečka nesla do auta a zářila štěstím, jako bych si nesla samotný život.
Čas běžel, dá se říct, že přímo letěl a z mého chlapečka se stával pes. Začátky byly velice těžké, oproti šeltii, kterou jsem si vychovávala sama, byla výchova border collie velký oříšek. Rico měl dny, kdy udělal všechno, co jsem řekla, a pak přišly dny, kdy nevěděl, jak se jmenuje, nejspíše zapomínal i kdo jsem já, když odmítal na přivolání přijít. Zažila jsem s ním těžké chvíle, chodila z procházek se slzami v očích a s pohárem plného vzteku. "Hele, paničko, támhle je jiný pes, chci se seznámit!" "Jů, podívej, jak to na té cizí zahradě pěkně voní, musím to omrknout!" "Páni, ta srnka je ale rychlá, dáme si závod!" "Co, že to chceš? Abych zůstal? Šílíš? Ty jsi neviděla, toho ptáka, co sedí na stromě kousek od nás?" "Ke mně? Něco mi to říká, ale válet se v tom bahně je zábavnější." "Že nesmím honit a kousat ty ovce? Tak proč mě sem vodíš?" "U nohy? Ale proč, když tahat tě a jít před tebou je větší zábava."
Občas jsem měla sto chutí toho černobílého paličáka zabít, ale najednou začaly přicházet dny, kdy se z nás stávali parťáci. Najednou to byl ten Ricoušek, na kterého jsem se mohla spolehnout. Vzpomínám na den, kdy jsem přišla ze školy a měla náladu na pokraji bodu mrazu, možná, že už jsem byla pod nulou, každopádně jsem neměla na nikoho a na nic chuť. V ten den to bylo přesně půl roku, co se mi prodal kůň a já to nesla špatně. Vzala jsem si kolo, a chtěla jet na louku, kam jsem často se svým koněm jezdívala. Když jsem procházela brankou, Ricoušek se prorval za mnou a podíval se na mě těma svýma očima. Jeho pohled mi říkal jdu s tebou, kamkoliv. Celou tu dobu, co jsem seděla na louce, se ode mne nehnul, ačkoli vždycky lítal všude, kde se dalo, jen ne blízko mě. Seděl tam, dotýkal se mě svým tělem a hleděl do dáli. Byl mi oporou. Pan pes, který byl připraven udělat cokoli si budu přát. A v tuhle chvíli mi došlo, že lepšího psa jsem si přát nemohla.
"Koupíš jednu a nepřestaneš", aneb borderáci vědí, že skončit u jedné se prostě nedá. A tak za nějakou dobu jsem začala doma nadhazovat myšlenku, že by bylo fajn, kdyby měl Rico parťáka, co s ním bude dělat stejný vylomeniny. Odpovědi však přicházely záporné, ze všech stran. Prosila jsem a žadonila, hledala nespočetně - kolikrát až trapných - důvodů, proč právě další pes je to, co potřebujeme. Nakonec rodiče usoudili, že když Rico leží znuděně na zahradě, sám, bylo by fajn, kdyby naše kytičky, stromy a maminky záhony dostaly co proto dvojnásobně. (Nebyla tak úplně pravda, že by byl sám, 2 šeltičky po zahradě běhaly také, ale jeden byl už hodně starého věku a druhý, odjakživa morous, hru s jiným psem za hru nepovažoval.) A tak jsem opět trávila volné chvíle tím, že jsem koukala po inzerátech a sháněla toho pravého. Moje nároky se trošku změnily a já zamířila spíše do pracovní linie, než výstavní, ovšem podmínkou zůstávalo dobré jméno chovatelské stanice, černobílý pejsek, ale nyní jsem chtěla s co nejméně bílém zbarvením na hlavě. Našla jsem snad 50 psů, kteří přicházeli v úvahu, ale všichni měli lysinku jako Ricoušek a já chtěla pejska s černou hlavou.
Úplně náhodou jsem se dostala na stránku chovatelské stanice Graceful Avalanche, kde byl aktuální vrh ,,B" s úplně totožně na pohled stejnými čtyřmi hafíky. Jedna holčička s růžovou mašličkou, druhá s mašličkou žlutou, třetí chlapeček s modrou mašličkou a poslední chlapeček, ten nejtlustší, s bílým flíčkem na zádech a zelenou mašličkou. Pejsek, který přišel na svět jako poslední, s váhou 370 g. Koukala jsem na fotku, klučík očíčka stále zavřené, ale já si ho zamilovala. Pamatuji si, že mamča byla v tu chvíli ve vaně a já na ni naléhavě ťukala, že musí ven dřív, nebo bude pozdě. Než mamka vylezla z vany, stihla jsem si pročíst všechno o mamince vrhu i o psu, kterým byla kryta. Největší radost jsem měla z agilit, kterým se oba rodiče aktivně věnují. To bylo přesně to pravé ořechové.
Slovo dalo slovo a my se jeli na našeho cvalíka podívat do Českých Budějovic. S sebou jsme vzali Rica, který od první chvíle, co štěňátka uviděl, utíkal za naším novým klučíkem a nehnul se od něj na krok. Očichal ostatní štěňátka, ale náš prcek byl pro něj nejspíše nejzajímavější. Skákal kolem něj, šťouchal ho a kňučel. Chtěl si s ním hrát. Tehdy jsme s maminkou říkali, že jsme si ho nevybrali my, ale Ricoušek.
Ráda koukám na fotky z toho dne, v ruce držím maličkou, černo-bílou krysičku, která mžourá očíčky, sotva kouká a já s výrazem blaženým, neboť se mi právě plnil sen. Držela jsem v rukou pejska, který později splnil všechna moje očekávání. Moje černá hvězda, Argoušek.
Čas šel dál a já měla teď borderáky dva. Argo byl od začátku úplně jiný, než Rico. Od prvního dne se na mne upnul, od prvního dne jsme byli pár. Všude za mnou cupital, věřil mým krokům a následoval je.
"Velká" koule chlupů vyrostla v nohatého, mladého psa a já se pořád bála dne, kdy přijde puberta a já budu nešťastná jako tenkrát u Rica. Nic takového se ale nestalo a z Arga vyrostl poslušný, úžasný pes. Nikdy jsem s ním neměla žádný problém, od mala jsem se na něj mohla v čemkoli spolehnout, vždycky jsem si byla jistá tím, co udělá. Mohl být v jakékoli situaci - pokaždé poslechl. ,,Paničko, ty jsi pro mě na prvním místě!"
Argo vnesl do naší rodiny jiskřičku štěstí, stal se sluníčkem, které tu pro nás denně září. S Ricem se stali nerozluční kamarádi, bráchové, kteří bráchové nejsou, ale srdcově jsou si blíž než kdokoli jiný.
A teď tu tak sedím a přemýšlím o tom, jak vlastně úžasné psy mám. Nepopírám, že jsem si nikdy nestěžovala, nadávala jsem, nadávám a nejspíše vždycky budu.
Cviky z poslušnosti a dog dancingu, na kterých člověku dochází nervy, házení dog frisbee, námaha toho, než pes přijde na to, jak ho chytit, pasení a odvolání od ovcí, které na poprvé opravdu nejde a především, ta práce, dřina, čas a spousty dalšího věnované agilitám, něčemu, co všichni tři milujeme, ale ne vždycky to bylo růžové. Už to nejsou dva mladí psi, kteří běhají s vyčáblýma nohama po zahradě. Přede mnou stojí dva dospělí psi, a dívají se na mě očima říkajícíma ,,paničko, pověz, co máme udělat teď?"
Oni jsou moji přátelé, moje rodina, moje všechno. Jsou nejlepší.
Život se před námi otevírá a máme všechno před sebou. Nespočetně práce nás teprve čeká a vím, že to nebude jednoduché, ale výsledky stojí za to. Bránu máme otevřenou a my do ni ruku v tlapce společně vstupujeme, za dobrodružstvím. Nebojím se, jdu dál. Protože bok po boku mi stojí dva psi, kteří mě milují a dali by za mě život. Jdu dál, protože společně se mnou jdou dva nejlepší kamarádi.
Na život a na smrt.
A v neposlední řadě..
Maminko, tatínku, Míšo, Jano, Sandro, Martino, moc Vám za tyhle černobílé chlapečky děkuji!
Děkuji, že jste mi dali možnost vlastnit takhle úžasné psy.
Snad každý den jsem koukala na stránky, jestli nejsou nové fotky mého vysněného bordeřího parťáka, a těšila se na den, kdy ho spatřím svýma očima. Konečně, 5.6.2010 jsme se vydali do Jáchymova. Doteď si pamatuji, že nás paní chovatelka zavedla na zahradu, kde štěňátka běhala. Nechala nás tam a odešla dovnitř pro potřebné papíry a jiné. Koukala jsem a netrpělivě hledala svého klučíka. Pohled mi sklouzl na pejska, který spal pod lavičkou a vedle něj, respektive na něm, leželo koťátko. Musela jsem se pousmát, vůbec ho nezajímalo, že jsme tady, vesele si chrupkal, nějací lidé? Já mám polední klid, prosím. Když se paní chovatelka vrátila, rozbušilo se mi srdíčko. Tak teď ho uvidím, tváří v "tvář". Asi není třeba dodávat, že do náruče mi bylo předáno štěňátko, které si vesele spalo s koťátkem pod stolem. Ricoušek se na mě podíval pohledem "děkujícím" za to, že ho budím, olízl mi nos a schoulil se mi v náruči a pokračoval ve své siestě. Hrdě jsem si svého chlapečka nesla do auta a zářila štěstím, jako bych si nesla samotný život.
Čas běžel, dá se říct, že přímo letěl a z mého chlapečka se stával pes. Začátky byly velice těžké, oproti šeltii, kterou jsem si vychovávala sama, byla výchova border collie velký oříšek. Rico měl dny, kdy udělal všechno, co jsem řekla, a pak přišly dny, kdy nevěděl, jak se jmenuje, nejspíše zapomínal i kdo jsem já, když odmítal na přivolání přijít. Zažila jsem s ním těžké chvíle, chodila z procházek se slzami v očích a s pohárem plného vzteku. "Hele, paničko, támhle je jiný pes, chci se seznámit!" "Jů, podívej, jak to na té cizí zahradě pěkně voní, musím to omrknout!" "Páni, ta srnka je ale rychlá, dáme si závod!" "Co, že to chceš? Abych zůstal? Šílíš? Ty jsi neviděla, toho ptáka, co sedí na stromě kousek od nás?" "Ke mně? Něco mi to říká, ale válet se v tom bahně je zábavnější." "Že nesmím honit a kousat ty ovce? Tak proč mě sem vodíš?" "U nohy? Ale proč, když tahat tě a jít před tebou je větší zábava."
Občas jsem měla sto chutí toho černobílého paličáka zabít, ale najednou začaly přicházet dny, kdy se z nás stávali parťáci. Najednou to byl ten Ricoušek, na kterého jsem se mohla spolehnout. Vzpomínám na den, kdy jsem přišla ze školy a měla náladu na pokraji bodu mrazu, možná, že už jsem byla pod nulou, každopádně jsem neměla na nikoho a na nic chuť. V ten den to bylo přesně půl roku, co se mi prodal kůň a já to nesla špatně. Vzala jsem si kolo, a chtěla jet na louku, kam jsem často se svým koněm jezdívala. Když jsem procházela brankou, Ricoušek se prorval za mnou a podíval se na mě těma svýma očima. Jeho pohled mi říkal jdu s tebou, kamkoliv. Celou tu dobu, co jsem seděla na louce, se ode mne nehnul, ačkoli vždycky lítal všude, kde se dalo, jen ne blízko mě. Seděl tam, dotýkal se mě svým tělem a hleděl do dáli. Byl mi oporou. Pan pes, který byl připraven udělat cokoli si budu přát. A v tuhle chvíli mi došlo, že lepšího psa jsem si přát nemohla.
"Koupíš jednu a nepřestaneš", aneb borderáci vědí, že skončit u jedné se prostě nedá. A tak za nějakou dobu jsem začala doma nadhazovat myšlenku, že by bylo fajn, kdyby měl Rico parťáka, co s ním bude dělat stejný vylomeniny. Odpovědi však přicházely záporné, ze všech stran. Prosila jsem a žadonila, hledala nespočetně - kolikrát až trapných - důvodů, proč právě další pes je to, co potřebujeme. Nakonec rodiče usoudili, že když Rico leží znuděně na zahradě, sám, bylo by fajn, kdyby naše kytičky, stromy a maminky záhony dostaly co proto dvojnásobně. (Nebyla tak úplně pravda, že by byl sám, 2 šeltičky po zahradě běhaly také, ale jeden byl už hodně starého věku a druhý, odjakživa morous, hru s jiným psem za hru nepovažoval.) A tak jsem opět trávila volné chvíle tím, že jsem koukala po inzerátech a sháněla toho pravého. Moje nároky se trošku změnily a já zamířila spíše do pracovní linie, než výstavní, ovšem podmínkou zůstávalo dobré jméno chovatelské stanice, černobílý pejsek, ale nyní jsem chtěla s co nejméně bílém zbarvením na hlavě. Našla jsem snad 50 psů, kteří přicházeli v úvahu, ale všichni měli lysinku jako Ricoušek a já chtěla pejska s černou hlavou.
Úplně náhodou jsem se dostala na stránku chovatelské stanice Graceful Avalanche, kde byl aktuální vrh ,,B" s úplně totožně na pohled stejnými čtyřmi hafíky. Jedna holčička s růžovou mašličkou, druhá s mašličkou žlutou, třetí chlapeček s modrou mašličkou a poslední chlapeček, ten nejtlustší, s bílým flíčkem na zádech a zelenou mašličkou. Pejsek, který přišel na svět jako poslední, s váhou 370 g. Koukala jsem na fotku, klučík očíčka stále zavřené, ale já si ho zamilovala. Pamatuji si, že mamča byla v tu chvíli ve vaně a já na ni naléhavě ťukala, že musí ven dřív, nebo bude pozdě. Než mamka vylezla z vany, stihla jsem si pročíst všechno o mamince vrhu i o psu, kterým byla kryta. Největší radost jsem měla z agilit, kterým se oba rodiče aktivně věnují. To bylo přesně to pravé ořechové.
Slovo dalo slovo a my se jeli na našeho cvalíka podívat do Českých Budějovic. S sebou jsme vzali Rica, který od první chvíle, co štěňátka uviděl, utíkal za naším novým klučíkem a nehnul se od něj na krok. Očichal ostatní štěňátka, ale náš prcek byl pro něj nejspíše nejzajímavější. Skákal kolem něj, šťouchal ho a kňučel. Chtěl si s ním hrát. Tehdy jsme s maminkou říkali, že jsme si ho nevybrali my, ale Ricoušek.
Ráda koukám na fotky z toho dne, v ruce držím maličkou, černo-bílou krysičku, která mžourá očíčky, sotva kouká a já s výrazem blaženým, neboť se mi právě plnil sen. Držela jsem v rukou pejska, který později splnil všechna moje očekávání. Moje černá hvězda, Argoušek.
Čas šel dál a já měla teď borderáky dva. Argo byl od začátku úplně jiný, než Rico. Od prvního dne se na mne upnul, od prvního dne jsme byli pár. Všude za mnou cupital, věřil mým krokům a následoval je.
"Velká" koule chlupů vyrostla v nohatého, mladého psa a já se pořád bála dne, kdy přijde puberta a já budu nešťastná jako tenkrát u Rica. Nic takového se ale nestalo a z Arga vyrostl poslušný, úžasný pes. Nikdy jsem s ním neměla žádný problém, od mala jsem se na něj mohla v čemkoli spolehnout, vždycky jsem si byla jistá tím, co udělá. Mohl být v jakékoli situaci - pokaždé poslechl. ,,Paničko, ty jsi pro mě na prvním místě!"
Argo vnesl do naší rodiny jiskřičku štěstí, stal se sluníčkem, které tu pro nás denně září. S Ricem se stali nerozluční kamarádi, bráchové, kteří bráchové nejsou, ale srdcově jsou si blíž než kdokoli jiný.
A teď tu tak sedím a přemýšlím o tom, jak vlastně úžasné psy mám. Nepopírám, že jsem si nikdy nestěžovala, nadávala jsem, nadávám a nejspíše vždycky budu.
Cviky z poslušnosti a dog dancingu, na kterých člověku dochází nervy, házení dog frisbee, námaha toho, než pes přijde na to, jak ho chytit, pasení a odvolání od ovcí, které na poprvé opravdu nejde a především, ta práce, dřina, čas a spousty dalšího věnované agilitám, něčemu, co všichni tři milujeme, ale ne vždycky to bylo růžové. Už to nejsou dva mladí psi, kteří běhají s vyčáblýma nohama po zahradě. Přede mnou stojí dva dospělí psi, a dívají se na mě očima říkajícíma ,,paničko, pověz, co máme udělat teď?"
Oni jsou moji přátelé, moje rodina, moje všechno. Jsou nejlepší.
Život se před námi otevírá a máme všechno před sebou. Nespočetně práce nás teprve čeká a vím, že to nebude jednoduché, ale výsledky stojí za to. Bránu máme otevřenou a my do ni ruku v tlapce společně vstupujeme, za dobrodružstvím. Nebojím se, jdu dál. Protože bok po boku mi stojí dva psi, kteří mě milují a dali by za mě život. Jdu dál, protože společně se mnou jdou dva nejlepší kamarádi.
Na život a na smrt.
A v neposlední řadě..
Maminko, tatínku, Míšo, Jano, Sandro, Martino, moc Vám za tyhle černobílé chlapečky děkuji!
Děkuji, že jste mi dali možnost vlastnit takhle úžasné psy.