Píše se rok 2005 a mně je 11 let. Chodím na základní školu a mám sen. Sen mít vlastního koně...
Když si vzpomenu na dlouhou cestu, plnou roští, kterou jsem si musela vlastnoručně vysekat, říkám si, že tehdy jsem si šla opravdu za svým cílem docela tvrdě. Moje začátky u koní byly velice těžké, a chvílemi jsem ztrácela odvahu. Ovšem to, že se mi po pár letech splní sen a já budu vlastnit koně, mě opravdu nenapadlo. Přesně si pamatuji, jak probíhaly dny, kdy se mi začal shánět kůň. Objížděli jsme spousty inzerátů a i když mi na některé koně trenérka řekla, že by pro mě byli ideální, já věděla, že to není to pravé ořechové. Až, když jsme narazili na ryzáčka Finleye. Vzteklý, nervní, protivný a zbrklý kůň, který přežvykoval udidlo a to nepříjemně vrzalo. Nevím, čím si mě tak získal, když jsem viděla, jaký nezájem v boxu projevuje a jak slečně, která nám ho ukazovala, dělá bordel pod sedlem. Jenže později, když se mnou skočil můj prví dvojskok v životě a zahlédla jsem bělmo jeho očí, bylo rozhodnuto. První naše společné dny byly skvělé a já se cítila šťastná. Později se ovšem tahle pohádka rozplynula v noční můru. Nerada vzpomínám na období, kdy nám nic nešlo, nic se nám opravdu nedařilo a kdy jsem domu jezdila s pláčem a večer si říkala, jak Finďu prodám. Vrcholem všeho bylo, když se postavil na zadní a převrátil se. Od té doby jsme měli citově od sebe vážně daleko. Tenkrát jsem jezdila v Orlově a také tam jsem měla koně ustájeného. S trenérkou jsem měla přes týden tréninky, o víkendu jsem si koně většinou dělala sama. Chodila jsem tam také do klubu, kde jsem poznala partu těch nejbáječnějších koňáků. Jsem ráda, že dodnes mám s některými stálý kontakt. Později, když se mi naskytla možnost mít Finlyho ustájeného přímo na vesnici, ve které bydlím, společně s mojí kamarádkou a její kobylkou, jsme začaly "vlastní kariéru" právě tady. Nyní jsme měly na krku veškerou zodpovědnost. Bylo nám 14 let a koně jsme si dělaly samy - žádný trenér, žádné rady, žádné rozkazy. Bylo to ze začátku nesmírně těžké, ale myslím si, že právě díky tomuhle kroku jsem si našla cestu k tomu rezavému blázínkovi. Vztah, který se mezi námi vytvořil byl velice silný. Trávila jsem veškerý čas s ním, každičký den jsme byli spolu. Dovolím si tvrdit, že jsme se stali na sobě závislými. Kdybych zavzpomínala na všechny ty zážitky. Na všechny společně strávené chvíle... Vybaví se mi doba, kdy spolu cváláme loukou a nic nám nechybí. Doba, kdy poprvé cválám bez sedla a kůň mi spokojeně odfrkuje. Doba, kdy jsme se společně na závodech poprvé umístili a jeli čestné kolečko. Doba, kdy jsme poprvé skočili 140 cm. Doba, kdy jsme spolu poprvé spadli, mně se zasekla noha ve třmenu a Finley mě táhl po louce. Doba, kdy jsme spolu leželi v boxe a jen tak vegetili. Doba, kdy jsme měli úspěchy, ale i doba, když jsme si procházeli prohrami. Takových zážitků, tolik vzpomínek, že bych mohla psát knihu. Tenhle kůň mi ukázal pravé pouto mezi člověkem a zvířetem. To on mě naučil věřit druhému, vážit si chvil strávené s někým, na kom nám záleží. To on mi ukázal, co je v životě důležité. A já mu za to budu navždy vděčná. Díky němu jsem poznala, co je to láska ke koním. A díky němu jsem zažila to nejkrásnější dětství, jaké si vůbec kdokoli dokáže představit. Píše se 22.5.2010 a tímto dnem se píše konec našeho společného života. A i když už se nikdy nesetkáme, na toho koně nikdy nezapomenu. Protože takový jako on, už nikdo nebude. Příteli, stýská se mi... Ale já vím, že tam na mě počkáš. A jednou budeme zase spolu. ...Šťastní. |